Třetí studiové album zachytilo KING DIAMOND přesně v takové pozici, která se dala snad téměř stoprocentně očekávat, totiž v gradující autorské potenci, beroucí si po hudební stránce to nejlepší z debutu „Fatal Portrait“ a po stránce textové to stejně vynikající z druhého zápisu „Abigail“. Sestavu v té době oživili nový basista Hal Patino a kytarista Pete Blakk (oba přišli z kapely GEISHA, přičemž zatímco Patino střídal rovnou Hansena, před Blakkem se v kapele ohřál ještě Mikael Moon /ex-MADISON/, aby se stihl podílet na dalších četných koncertech a rovněž na maxi-singlu „The Family Ghost“), což byl hlavně v případě Blakka také jeden z důležitých okamžiků, neboť výsadní autorská dvojice hudby Diamond a LaRocque (v drtivé většině samozřejmě jen sám Diamond) takto znovu získala dokonalého spoluhráče, schopného svým kytarovým uměním dodat albu další porci ´zajiskření´, která by jinak nemusela být samozřejmostí (srovnejte si třeba jeho úžasné sólo v úvodu „The Invisible Guests“).

Skutečně, dravost, přímočarost a především obrovitánská údernost, tak by se možná dalo charakterizovat tohle album. Od úvodního a (jak jinak) řádně mrazícího intra „Out From The Asylum“ se rozbíhá nezadržitelný a strhující proud hudby, vyprávění a samozřejmě hrůzy, jenž nedá posluchači vydechnout a znovu a znovu jej, zejména v okamžicích, kdy by se snad mohlo zdát, že nadešel čas k vydechnutí, strhává zpět s sebou. Hnacím motorem jsou zřejmě nejúžasnější Deeovy bicí, které jsem kdy slyšel (Mikkey je opravdu skvělý, na jeho práci se pro změnu můžete soustředit třeba v úvodním breaku „Welcome Home“ nebo vlastně kdekoliv jinde, kde se třeba ozve jeho výborná práce s velkým činelem), jimž samozřejmě neméně zdatně sekundují všechny ostatní nástroje, Kingův neuvěřitelný vokál (když v úvodu zmíněné „Welcome Home“ na adresu právě se navrátivší babičky záhrobním murmurem odříká „ … Is this a dream …“ a vzápětí pokračuje v opačném extrému, tedy jednou z nejvyšších fistulí, jakou jsem kdy slyšel „ … are You really Back?“, vždycky by se ve mně krve nedořezal) z toho nevyjímaje. Teprve ve čtvrté v pořadí „Tea“ přichází ona pomyslná naděje ke zmíněnému výdechu, ale je to opravdu jenom klam. Ani pomalé tempo hudby totiž nemůže zakrýt závratný vývoj děje, protože prostě a jednoduše není v daném momentu čas na nic jiného než jen a jen na onen „Čaj “. Temné naléhání nepřerušitelně pokračuje dál (kousky „Mother´s Getting Weaker“ a „Twilight Symphony“ bych vypíchl ještě o malinký kousek nad ostatní) a když přijde konec, nechce se vám ani pomyslet na to, že je to skutečně konec.

Magickou uvěřitelnost celého alba pak ještě lépe dokresluje pozadí dalšího hrůzystrašného příběhu, jenž se tentokrát měl odehrát v Kingově pubertálním věku, kdy se do jeho domu, který obýval se svojí matkou a sestrou Missy (přiléhavě je zachycený na obalu), vrací z dlouhého pobytu v ´blázinci´ jeho babička, zmateně blouznící něco o „NICH“, tedy těch, kteří jí měli pomoci tento pobyt přežít. Babička pak Kinga zasvětí do tajemství „JICH“ a domu, kde bydlí, nazývaného „Amon“, a King se po nocích začne účastnit seancí babičky s „NIMI“, spočívajících ve vyprávění neuvěřitelných historek, ale hlavně v pití čaje, čaje, který babička získává z krve Kingovy matky, které pouští žilou, zatímco ona spí. V krvavém opojení zažívá King neuvěřitelné pocity, začíná být „JIMI“ ovládán a začíná vše podřizovat čajovým párty. V denním světle Kingova matka chřadne ze dne na den a jednou v noci je tradiční seance babičky, Kinga a „JICH“ vyrušena Missy, kterou v tom okamžiku babička odsoudí na smrt, což prostřednictvím velké sekery a krbu vykonají „ONI“. Šílený King utíká ven z domu a cítí, jak se oprošťuje od „JEJICH“ vlivu, pak se vrací, láká babičku ven a s rozhodností znovu procitnuvšího a vlastním rozumem smýšlejícího člověka jí prořezává hrdlo. Policie pak Kinga zatýká a obviňuje jej z vraždy. Ve zmateném a šíleném snu se posléze King vrací domů, kde už jej vítá babička s tím, že „ONI“ už čekají nahoře, Missy se houpe na klínu dědečkovi a ona by se vsadila, že King umírá touhou po šálku čaje.

Hluboká originalita Kinga Diamonda coby textaře je opět hmatatelná, nejvíce pak v samotném úvodu „Out From The Asylum“, kdy si několik ďábelských hlasů šeptá poznámky k babiččině návratu z ´blázince´ a vy skutečně netušíte, zda se jedná o „NĚ“ nebo to má být mladý King, sám pro sebe si při vědomí událostí příštích komentující babiččin příjezd. V celkovém kontextu je zkrátka zřejmé, že na „Them“ si KING DIAMOND definitivně a zároveň velmi zaslouženě sáhl(i) na pomyslnou dokonalost. Ostatně, co jiného by se také mělo lépe vyjímat na královském trůnu, tím spíš, když je posázený pěknou řádkou diamantů.